Divadlo Vlasty Buriana (1925 – 1945):

Nejúspěšnější divadlo meziválečné kultury v Československu, divadlo „jednoho člověka“ a odrazový můstek pro pozdější kariéru mnoha slavných herců. To všechno je Divadlo Vlasty Buriana (DVB)…

DVB v Adrii na Václavském náměstí (1925 – 1928):

Divadlo Vlasty Buriana (někdy uváděno zkráceně jako Burianovo divadlo) zahájilo svou činnost v roce 1925 v přízemním a později zemním sále hotelu Adrie na Václavském náměstí v čísle 26. Divadlo, kde původně bylo několik různých kabaretů, mělo otáčivé jeviště, které umožňovalo v létě hrát na zahradě. V lednu 1927 byly v divadle restaurační stoly nahrazeny divadelními sedadly.

První roky mělo divadlo v ansáblu různé kabaretní skeče a drobné výstupy, u nichž měl hlavní slovo Vlasta Burian. Provoz divadlo zahájilo 1. září 1925 fraškami „Hráč“, „Manžel na hřebíčku“ a „Neviditelný Vlasta Burian“. Jedním z prvních režisérů byl Emil Artur Longen, autorem výpravy Martin Frič a skladatel Dalibor Pták či Eman Fiala. Od začátku se začal rovněž formovat nový herecký soubor včele s Vlastou Burianem, dále s: Ladislavem Hemmerem, Martinem Fričem, Karlem Nollem, Jindřichem Plachtou, Jaroslavem Marvanem, Janem Richterem, Karlem Postraneckým, Járou Sedláčkem, Janem Svitákem, Čeňkem Šléglem, Emanem Fialou, Xenou Longenovou, Elou Nollovou, Marii Rosůlkovou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem, Marií Grossovou, Medou Valentovou, Jarmilou Švabíkovou, Blankou Waleskou a s dalšími. Pohostinsky si v divadle zahráli Lída Baarová, Anna Sedláčková aj. Hospodářským správcem se stal Josef Roja (byl jím celou dobu).

V začátcích divadla se uplatňovaly komické frašky („Pasák Holek“, „Člověk v srdci“, „Ich melde“, „Dezertér z Volšan“ a „Osud trůnu Habsburského“), ale objevily se také pokusy o vážnější témata (např. drama „U snědeného krámu“). Některé hry byly dokonce cenzurou zakázány, nebo musely být přepracovány (třeba „Deset dialogů“). V prvních letech měl na repertoár největší vliv herec, autor, režisér a dramaturg DVB Emil Artur Longen. Longen nejvíce dominoval v dramaturgii. Později režírování přebírali Vlasta Burian, Jan Sviták, Čeněk Šlégl či Jiří Dréman. V rozvíjejícím divadle se rovněž formovaly klasické komedie a operety („Mlynář a jeho dítě“ či „Charleyova teta“). Burian však tyto hry svými improvizacemi, parodováním a extempore měnil k nepoznání, jak dějově, tak žánrově.

DVB ve Švandově divadle na Smíchově (1928 – 1930):

V létě 1928 DVB změnilo své působiště. Z Adrie se divadlo přestěhovalo do prostor Švandova divadla na Smíchově. Hraní v normálním divadelním sále znamenal konečný přechod od komických výstupů a skečů (které se výjimečně objevovaly o Silvestrech a při různých akcích) k opravdovým činoherním hrám, fraškám a komediím. Provoz v novém působišti začal premiérou hry „Mořská panna“. Herecký ansábl a tvůrčí tým se (až na pár drobných změn) prakticky nezměnil. S DVB začali rovněž spolupracovat překladatelé a spisovatelé Jindřich Hořejší, Václav Wasserman, Egon Ervín Kisch, Karel Konrád, Otto Rádl aj. a výtvarníci Josef Matěj Gottlieb, Vojtěch Tittelbach či Josef Lada.

Nejúspěšnějšími hrami DVB ve Švandově divadle byly jistě frašky „To neznáte Hadimršku“ (1928) s režií Jana Svitáka a kterážto měla přes 190 repríz, „C. a k. polní maršálek“ (1929) od E. A. Longena (obě frašky se dočkaly filmové zpracování s Vlastou Burianem v hlavní roli) a „Aj, aj, aj“ („Ahoj na neděli“). Začala se formovat jakási dramatická propast individuality Buriana (kterýžto téměř nikdy neuměl text a s úspěchem spoléhal na svou geniální improvizaci) s ostatními herci, kteří hru drželi dějově pohromadě a nahrávali hlavnímu představitelovi (Burian). DVB nikdy nemělo vysoké cíle a diváci to věděli. Chtěli se hlavně bavit a DVB jim to umožňovalo – proto bylo DVB jedním z nejúspěšnějších českých meziválečných divadel.

DVB v paláci v Lazarské ulici (1930 – 1945):

Burianova popularita a popularita DVB stále stoupala (hlavně po obřím úspěchu filmu „C. a k. polní maršálek“), což vedlo k druhému (a zároveň poslednímu) přestěhování DVB na ekonomicky úspěšnější a atraktivnější místo v samotném centru Prahy v prosinci 1930. DVB našlo domov v novém moderním paláci Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici číslo 7. (dnes v paláci sídlí Divadlo Komedie). Premiéra hry „To dokáže Lelíček“ byla zahajovacím představením v nových prostorách. V Lazarské ulici DVB vydrželo nejdéle. Celých patnáct let.

Po neúspěchu frašky „Hadrián z Římsů“, kde hlavní roli vytvořil Jindřich Plachta, DVB zareagovalo přijetím nového režiséra Julia Lébla. Lébl do konce čtyřicátých let režíroval téměř všechny hry a upevnil konečný styl divadla. Herecký soubor se, až na pár změn, stabilizoval (natrvalo přišel třeba František Kovařík, Ferdinand Jarkovský, Václav Menger). Nakrátko přibylo několik herců, kteří poté přešli do jiných divadel (Raoul Schránil, Hana Vítová, Gustav Nezval). Nejdůležitějšími herci, kteří dokázali zvládat a reagovat na Burianova extempore a improvizaci, byli Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl, Ladislav Hemmer, Karel Postranecký, Václav Trégl, Eman Fiala a Theodor Pištěk.

Hry byly většinou z vojenského, zdravotnického nebo úřednického prostředí. Burian často dramatické situace měnil na aktuální politické a satirické glosy. Což neušlo státní cenzuře a většina případů skončilo cenzurními zákazy a pokutami. DVB uvádělo rovněž divadelní hry a představení pro děti. Hry, které byly hojně navštěvovány i lidmi z venkova, měli několik desítek repríz („Přednosta stanice“, „Prodaný dědeček“, „U poklady stál“, „Ulice zpívá“, „V tlamě velryby“) a nejúspěšnější byly zfilmovány. Zfilmované divadelní hry často patří k Burianovým nejlepším filmům.

V pozdějších letech ubývalo nových premiér, ale stoupaly reprízy. V prvních sezónách se nový kus uváděl 2 – 4 týdny. Za války se jedna hra udržela na programu sezónu i déle. Hry se uváděly v tzv. „seriálovém provozu“ – denně (a v sobotu i dvakrát a třikrát) stejný kus. Například hra „Ulice zpívá“ dosáhla od roku 1941 300 repríz, „Jedenácté přikázání“ a „Prodaný dědeček“ až 350 repríz!!

DVB v paláci v Lazarské ulici se stalo podnikatelsky nejúspěšnějším podnikem v Praze. Herecký soubor se uplatnil i v Burianových filmech, v rozhlase, na gramodeskách, v knihách, v novinách a v magazínech. V divadle Burian zřídil ve třicátých letech denní kino Vlasta (poté Cinema), libreta her byly vydávány v různých edicích (např. „Pražský kabaret“, „Švábovo lidové divadlo“, „Thalia“), v prostorách divadla se nacházely dílny, foyer, ateliér a módní salón. V budově i jinde se pořádaly různé sportovní zápasy (jízda na kolech na válcích, tenisové a fotbalové mače). Velké umělecké a grafické úrovně dosáhly rovněž periodika vydávané DVB – Burianovo jeviště (1931 – 1932), Program (1932 až 1933), Ozvěny Vlasty Buriana (1933 – 1934), Přestávka Burianova divadla (1934 – 1936), Přestávka Divadla Vlasty Buriana (1936 – 1941), Divadlo Vlasty Buriana aj. O jejich vydávání se mj. starali novináři Karel Konrád a Karel Kučera. DVB bylo na přelomu třicátých a čtyřicátých let důležitým kulturním centrem a jedním ze základů kultury v Československu.

Poslední inscenace uvedená na scéně DVB byla hra „Když kocour není doma“ (1943), která dosáhla 350 repríz. DVB hrálo až do 1. září 1944. Poslední válečnou sezónu 1944 / 1945 již divadlo (jako ostatní divadla v Říši) nezahájilo.

Po osvobození v květnu 1945 DVB obsadila ozbrojená revoluční závodní rada (složená i ze závistivých herců DVB). Po zatčení Vlasty Buriana (24. května 1945) divadlo ještě týž den rada přejmenovala na Divadlo kolektivní tvorby (1945 – 1946). Tak dala rada najevo své odtržení od individuality Vlasty Buriana. Divadlo už však bez Buriana nebylo úspěšné, chyběla mu hlavně umělecká úroveň. Ke konci sezóny 1945 / 1946 Divadlo kolektivní tvorby zaniklo. Dnes se v paláci nachází Divadlo Komedie.

DVB v kostce: