Vlasta Burian - Biografie

Vlasta Burian
Pohlednice s Vlastou Burianem.
„To je Burian Vlasta a basta!“
Narození:	9. dubna 1891 Liberec, Rakousko – Uhersko
Úmrtí:	31. ledna 1962 Praha, Československo

Vlasta Burian (vlastním jménem Josef Vlastimil Burian; 9. duben 1891, Liberec – 31. leden 1962, Praha), známý jako Král komiků, byl český divadelní herec, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec, filmový režisér, spisovatel a imitátor, který díky své píli, pracovitosti, odhodlanosti a nebojácnosti se vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu a divadla. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky a jeho obliba trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě o „Komika století“. Jeho filmy patří mezi ty nejlepší. V televizi se stále reprizují a těší se oblibě všech generací.

V Praze se Vlasta později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velikou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale (několik let byl brankářem ligového klubu A. C. Sparta), ale také v cyklistice, v tenise, v hokeji, v golfu, boxu a dalších. Nebyl sport, který by Vlasta za svého života nezkusil. Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a už mu v umělecké činnosti nebránil).

Divadelní začátky v kaberetch:

Burian nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle. Na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartr), v nichž se pak již před válkou stal miláčkem místního publika. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou. Když vypukla 1. světová válka, snažil se jí vyhnout. Po sběhnutí putoval s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano, po českém venkově. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech.

Ve svém divadle:
Několik představení denně na různých místech však nestíhal, proto se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. Posléze, když už se stal slavnějším, si založil vlastní divadlo – Divadlo Vlasty Buriana (DVB; dnes Divadlo Komedie), které mělo první představení 1. září 1925 v Adrii. Od 17. srpna 1928 se DVB přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově (v Adrii začalo působit Osvobozené divadlo V + W). A 19. prosince roku 1930 DVB přešlo do nově vybudovaného paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Zde bylo Burianovo divadlo až do května 1945 (nehrálo se v něm už od 1. září 1944, kdy Josef Goebbels nechal uzavřít všechna divadla v Říši) kdy bylo znárodněno a přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby. Burian v paláci Báňské a hutní společnosti vybudoval nejen prosperující divadlo ale taktéž dílny, foyer, ateliér, módní salón a dokonce vlastní kino „Vlasta“ (též „Cinema“. V kině se promítaly Burianovy starší i novější filmy, pak také němé i zvukové grotesky, kreslené filmy apod.). V jeho divadle prošlo mnoho skvělých herců (např. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl a další).

Burian točil i s jinými předními českými režiséry: s Miroslavem Cikánem (Hrdinný kapitán Korkorán, Provdám svou ženu), s Vladimírem Slavínským (Ryba na suchu, Zlaté dno), s Janem Svitákem (Přednosta stanice). Nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem Burian režíroval komedii Ulice zpívá, kde ztvárnil netypickou postavu bývalého klauna Emila Berušky.

K pěti svým filmů natočil německé verze (které byly s úspěchem promítány v německy mluvících zemích) a jeden jeho film vznikl v česko – polské koprodukci (Dvanáct křesel). Pro Baťovy závody roku 1935 natočil krátkou reklamu Čtyři muži na silnici (slečnu nepočítaje). Mezi filmy, v nichž převážně míval spíše nenáročné komediální role, se vymyká role pensiovaného rytmistra Kyllijána v dramatu U snědeného krámu (podle románu Ignáta Hermanna) a role falešného revizora Ivana Alexandroviče Chlestakova v komedii Revizor (podle N. V. Gogola). Oba filmy režíroval Martin Frič. V těchto filmech se úspěšně uplatnil jako charakterní herec. Za film U snědeného krámu obdržel od Českého filmového zpravodaje Bílou stuhu. V roce 1942 získal za své herectví Národní cenu u příležitosti narozenin prezidenta Emila Háchy.

Ve filmových ateliérech byl ve svém živlu, neuznával autoritu režiséra, sám si říkal po každém záběru „stop“ a libovolně si improvizoval. Jediný kdo Buriana dokázal trochu zkrotil byl přítel a režisér Martin Frič. Zajímavé také je, že za každou roli dostával honorář přesahující sto tisíc korun, zatímco velké filmové dámské hvězdy (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová či Věra Ferbasová) dostávaly za roli pouze deset tisíc.

Některé Burianovy filmy přímo vycházely z jeho divadelních představení. Mnoha filmům bylo kritikou vytýkáno, že jde o filmy jednoho muže, kde ostatní herci jsou jen stíny, které Burianovi nemohou konkurovat (např. Ducháček to zařídí). Spolupracoval i s rozhlasem, kde pořádal různé přednášky, scénky, zpíval apod. Vydával své písně, humorné povídky a písně z filmů na LP deskách.

Charakteristika Burianova herectví:
Burianovo herectví stálo na improvizaci, černém i laskavém humoru a satiře. Dokázal ztvárnit nejrůznější role všemožných zaměstnání a charakterů. Burian byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě parodovat všechno patetické, vznešené, „aristokratické“ i snobské. Jeho pohled na svět byl blízký plebejskému pohledu nejširších lidových vrstev. Burianovy taneční, akrobaticko – klaunské pohybové schopnosti a tvrdým tréninkem získané dovednosti i neobyčejné hlasové rozpětí tvořily základ jeho klaunských čísel. Živé, dynamické až nespoutané herectví hraničí s neustálou improvizací.

Burian chápal hereckou postavu jako montáž proměn, etud a čísel. Nerespektoval text daný autorem a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer dílo zcela nové, neopakovatelné a neustále překvapoval i své kolegy. Společnost udivoval taktéž svou imitační schopností, dokázal imitovat ptáky, zvířata, hudební nástroje, gramofon i větrák. Jaroslav Marvan jednou vzpomínal, že dokázal imitovat zvířata a zvuky tak, že by mu mohl závidět i „strýček Jedlička“.

Popularita:
Burian byl velmi populární, jeho tvář a jméno byly často využívány reklamou. Obchodníci po něm pojmenovali i bombóny s názvem „Burianky“. Také nově vyšlechtěná růže – „Růže Vlasty Buriana“ po něm nesla jméno. Kamkoli přijel budil rozruch – byl oblíbený a slavný. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy. Uniformy pak také na veřejnosti sám nosil. Byl taktéž příslušníkem Československé armády. Dokonce si za první republiky vyběhal a uplatil hodnost nadporučíka a podle vzpomínek pamětníků též uvažoval o prezidentské kandidatuře. V době své slávy měl pronajatý zámeček, kam o víkendech jezdil lovit. On sám však bydlel v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy měl statek, kde choval krávy. Každou měl pojmenovanou podle postav ze slavných oper (Carmen, Libuše, Mařenka,…). Jména byla napsána na cedulích, které měly krávy připevněné nad hlavou. Svým bohatstvím se rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.

V soukromí:
Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou (1892 – 1944) měl za svobodna dceru Emilku Burianovou (8. duben 1912 až 25. květen 1996). Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou – Burianovou (1893 až 10. duben 1962). Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení. Když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal Burian zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se Burianově dceři narodil syn Ing. Vlastimil Kristl. Pro lepší orientaci zde předkládám Burianův rodokmen.

Společnost Buriana znala jako zábavného společníka. V soukromí byl však melancholický, náladový a míval veliké a těžké deprese – trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval. Proto měl ve své vile velikou tělocvičnu a u vily postaven bazén a tenisový kurt. Vždy ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu. Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka jedné pamětnice, která viděla Buriana, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč, aby mohli lépe sportovat.

Zlom a dočasné přerušení kariéry:
V roce 1944 došlo v jeho životě a v popularitě k prudkému zlomu. Nejdříve jeho divadlo zavřeli Němci. po válce byl zatčen Čechy. nejdříve byl zavřen do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Poté byl na intervenci Jana Masaryka propuštěn, vyšetřován na svobodě, nakonec jej soud osvobodil. Po negativnímu ohlasu v tisku byl opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Základem odsouzení byly tyto body:

Po propuštění už divadlo nesměl obnovit, byl mu zabaven prakticky veškerý majetek (rovněž vila) a následujících pět let nesměl vystupovat. Měl velmi podlomené zdraví. V jeho vile byla zřízena školka. Traduje se, že když šel Burian navštívit děti, které pobývaly v jeho bývalé vile, nepřišel nikdy s prázdnou. Ze začátku musel pracovat tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech, pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zde už začal ilegálně vystupovat.

Smutný návrat a konec:

Burian v divadelní masce ve frašce Ulice zpívá

Burian se za těch pět let, kdy nesměl hrát, změnil: byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík – zestárl tak o deset let. Vězení a pronásledování mu podkopalo zdraví. Teprve v roce 1950 mu byl herecký distanc zrušen, po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně Burian začal hrát v divadle v Karlíně, na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha. Od svého vyhození v roce 1953 začal vystupovat na různých estrádách, které mu úplně podkopaly zdraví – měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto bavil desítky lidí.

Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy. První rolí byl záškodnický kostelník Kodýtek ve filmu režisérů Oldřicha Lipského a Jana Strejčka Slepice a kostelník. Pak přišly tři role, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům: poštmistr Plíšek v komedii Nejlepší člověk Václava Wassermana, rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král… Bořivoje Zemana (svým hlasem účinkoval ještě spolu s Janem Werichem v animovaném filmu Dva mrazíci Jiřího Trnky) a Silvestr Čáp v komedii Muž v povětří Miroslava Cikána. Poslední rolí byl vrchní účetní Dušek v satirickém filmu Zaostřit, prosím! režiséra Martina Friče.

Jeho humor i komika byly ještě stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dřív dodávaly světovou úroveň, což neváhal přiznat i Burian sám. Známá je jeho velmi smutná poznámka určená fanouškovi, který chtěl, aby se mu podepsal na fotografii jako „Vlasta Burian, Král komiků“: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček….“ Aby se uživil, musel hrát, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec umřel na plicní embolii. Doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě…

Burianova „renesance" a rehabilitace po letech:

Burianova busta na jeho hrobě na Vyšehradě, která však byla odcizena

Už po roce byl o Burianovi natočen střihový dokument Král komiků (o Burianovi byly natočeny celkem čtyři střihové filmy – Kolotoč humoru, Vlasta Burian a Portrét Krále komiků). Začala reedice jeho gramofonových desek. V roce 1994 byl soudně rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu. 8. listopadu 1998 byla na Burianově vile v Dejvicích odhalena pamětní deska. U Divadla Komedie (dříve Divadlo Vlasty Buriana) byla po mistrovi Burianovi pojmenována pasáž a ve foyeru odhalena busta (25. listopadu 1998). V roce 2000 došlo k odhalení pamětní desky na stadionu pražské A. C. Sparty, kde Burian několik let profesionálně chytal v bráně. A v říjnu v roce 2000 byla ve Voskovém muzeu odhalena jeho vosková figurína v převleku C. a k. polního maršálka. Od tohoto roku se také pravidelně pořádá Dostih Vlasty Buriana.

Dne 8. února 2002 byly ostatky Vlasty Buriana a jeho ženy Niny přeneseny z Vinohradského hřbitova do nového hrobu na Vyšehradě. V anketě České televize o „Komika století“ se zvítězil 1. místem. A v anketě „Největší Čech“ se umístil na 31. místě. Na jeho počest je každoročně udělována Cena Vlasty Buriana, která se uděluje nejlepším brankářům Gambrinus ligy. O veliké Burianově popularitě svědčí i to, že jsou stále jeho filmy reprizovány v televizích a také, že vycházejí na VHS kazetách a DVD nosičích. A na CD discích vydávány jeho nahrávky z rozhlasu a LP desek. Autor: Jaroslav Lopour